Různé

Manželství

je spojení muže a ženy v Bohu, protože Bůh je Láska; je to odevzdání svého života druhé osobě z lásky k ní a přijetí plné odpovědnosti za její život; je to ponoření manželského a rodinného života v Bohu, aby On byl ve všem.

svatbaBůh, který stvořil člověka z lásky, jej také povolal k lásce; to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha, který je láska. Protože Bůh ho stvořil jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka. V očích Stvořitele je to dobré, velmi dobré. A tato láska, které Bůh žehná, je určena k tomu, aby byla plodná a uskutečňovala se ve společném díle ochrany stvoření: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji" (Gn 1,28). (KKC 1604)

Bůh ustanovil svátost manželství jako projev své lásky k člověku. Posvěcuje vztah muže a ženy do takové plnosti, „takže už nejsou dva, ale jedno tělo a jedna duše." Působením svátostné milosti dochází mezi oběma k nerozlučitelnému spojení. To je obrazem neodvolatelné věrnosti a lásky Boha k člověku. V svátosti manželství se dostává novomanželům tolik Boží pomoci, kolik jí budou potřebovat, aby spolu zůstali věrně v radosti i bolesti po celý život a aby oba byli schopni společně nést povinnosti v manželství a rodině.

Před Bohem a přítomnými jsou požádáni, aby vyjádřili svou připravenost k životu v křesťanském manželství.

(Všichni stojí, také ženich a nevěsta, jimž klade kněz tyto otázky):

N... a N..., rozhodli jste se uzavřít manželství. Ptám se Vás před církví a před Bohem: Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?(Odpověď: ano)

Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Ptám se vás před církví a před Bohem: Zavazujete se k tomu opravdu na celý život? (Odpověď: ano)

Chcete založit rodinu. Ptám se vás před církví a před Bohem: Přijmete děti od Pána Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona? (Odpověď: ano)

(Následuje vzájemný souhlas)

Kněz vyzve ženicha a nevěstu, aby potvrdili toto své rozhodnutí podáním ruky a slavným slibem: Já, N..., odevzdávám se tobě, N..., a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.


 

Svátost biřmování

birmovaniSvátost biřmování spolu se svátostí křtu a eucharistie (svaté přijímání) tvoří jednotu a označujeme je svátosti křesťanského zasvěcení. Pouhý křest bez těchto dvou svátostí je sice platný, ale uvedení do křesťanského života by zůstalo nedokončené.

K tomu, aby člověk mohl konat dobro ve službě nebeskému Otci jako Ježíš, potřebuje jeho Ducha. A toho dostává ve svátosti biřmování. První křesťané byli biřmováni hned při křtu a říkali tomu dvojitá svátost. Když pak přibylo počtu křtů dětí a také venkovských farností, nebylo možné, aby u každého slavení křtu byl přítomen biskup. Proto západní křesťané dávali přednost tomu, aby biskupovi bylo umožněno dovést křest k naplnění udělením svátosti biřmování. Tak se biřmování časově oddělilo od křtu. Východní křesťané si podrželi spojení obou svátostí, takže biřmování uděluje sám kněz, ale křižmem, které světí biskup.

Svátost biřmování může přijmout každý, kdo byl pokřtěn a dosud nebyl biřmován a dosáhl užívání rozumu. Má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe úkol Kristova učedníka a svědka ve společnosti církve i v časných záležitostech.

 

Biřmování v západní církvi uděluje biskup. Kněz je může udělit, když ho biskup pověří udělením svátosti biřmování, přijetím dospělého člověka do církve nebo když se člověk, který ještě nebyl biřmován a chce tuto svátost přijmout, nachází v nebezpečí smrti.

Udělení svátosti biřmování se koná pomazáním křižmem (vonným olejem, který světí biskup na Zelený čtvrtek) na čele a vkládáním rukou na hlavu biřmovance a slovy: “Přijmi pečeť daru Ducha svatého”.

Biřmovance u biřmování doprovází kmotr. Nejlépe by jím měl být jeho křestní kmotr. Jeho úkolem je pomáhat biřmovanci v životě podle křesťanských zásad a v plnění závazků, které na sebe biřmováním přijal. Proto kmotr by měl být biřmovancovým nejlepším životním přítelem.

Biřmovanec si také volí biřmovacího patrona - světce, který je mu sympatický a jehož život by chtěl napodobit.

Účinkem této svátosti je plné vylití Ducha svatého, jako bylo kdysi uděleno apoštolům v den letnic. V důsledku toho biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:

  • hlouběji nás zakořeňuje do Božího synovství, jež nám dává právo volat “Abba, Otče” (Řím 8, 15);
  • pevněji nás spojuje s Kristem;
  • rozmnožuje v nás dary Ducha svatého (moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, důvěry v Boha a bázně Boží),[ dává nám sílu poznávat, co je dobré a co zlé a volit to dobré]
  • dokonaleji nás připoutává k církvi;
  • poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za kříž.
Biřmování nám stejně jako křest, jehož je naplněním, vtiskuje do duše nezrušitelné znamení - “charakter”. Ten je znamením, že Ježíš vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl mocí shůry, aby byl jeho svědkem. Tento charakter zdokonaluje jeho obecné kněžství přijaté na křtu a dává mu moc veřejně vyznávat křesťanskou víru, téměř jako z úředního pověření.

Biřmování se také říká svátost křesťanské dospělosti. Biřmováním byla v křesťanovi dovršena křestní milost. A jako dospělý se stává plně zodpovědným za svůj další duchovní vzrůst, život církve, a svědectví církve ve světě. Biřmováním se tedy prohlubuje náš křestní úkol hlásání evangelia slovem i životem.

Biřmování bývá ve farnostech udělováno zhruba jedenkrát za pět let - u nás bylo naposledy v letech 2001 a 2005.

 

Fotografie z biřmování v roce 2005

 


 

Eucharistie

je zpřítomněním Kristovy velikonoční oběti, tedy smrti a zmrtvýchvstání, zároveň je to srdce a vrchol života církve. V ní se všechno začíná, i k ní směřuje vše, co se týká křesťanského života.

eucharistieJežíš Kristus, který se obětoval za nás na kříži před dvěma tisíci lety v Jeruzalémě, ON, Boží Syn, druhá Božská osoba, zpřítomňuje svou oběť během každé mše na oltáři, když slyšíme slova: „... toto je moje Tělo, které se za vás vydává, ... toto je má Krev, která se za vás prolévá". Ten, který nepodléhá zákonu času, přináší v čase svou oběť, aby se mohla dotknout každého z nás. Mše sv., to není jen krásný liturgický obřad, to není jen čtení z Bible nebo promluva kněze, to také není jen modlitba se svatým přijímáním, ale je to především účast na oběti Ježíše Krista.

Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím. (KKC 1413).

Během mše sv. jsme ve stejné situaci jako apoštolové nebo Panna Maria, která stála pod křížem. Máme možnost připojit se k Jeho oběti, nebo utéci. Ježíš Kristus se v rukou kněze rodí během každé mše, umírá, zmrtvýchvstává a nám se odevzdává. Všechno se to děje pod způsobou chleba a vína a slov, která slyšíme během proměňování. Tím způsobem nás Ježíš vykupuje z otroctví našich hříchů i dnes. Toto je největší tajemství naší víry.

„Součástí slavení eucharistie je vždy: hlásání Božího slova, díkůvzdání Bohu Otci za všechna jeho dobrodiní, především za dar jeho Syna, proměňování chleba a vína a účast na liturgické hostině prostřednictvím přijímání těla a krve Páně. Tyto prvky tvoří jediný a týž bohoslužebný úkon. (KKC 1408)

„Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím nedostal rozhřešení ve svátosti smíření.(KKC 1415)

„Protože v oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu.".(KKC 1418)

Příležitost k adoraci Nejsvětější Svátosti v naší farnosti máte vždy první pátek v měsíci hodinu přede mší sv. v kostele a dále při vyhlášených příležitostech.

Tradice objednávání mše sv. za živé nebo zemřelé věřící má své začátky v životě prvních křesťanů, kdy se sloužila mše sv. v soukromých domech, dokud nebyly ještě kostely. Mši sv. se vším zajišťovala domácí rodina, a proto také za ni byla obětovaná. Milost mše sv. byla přenášena na domov, ve kterém se sloužila bohoslužba. Od 4. století se začaly stavět chrámy, byla tam také zavedena kostelní služba, ale touha po získání milosti pramenící ze mše sv. byla nadále velká. Rodiny, které ji chtěly získat, skládaly v kostele dary (buď v naturáliích, anebo potom finanční).Tím hradily organizační záležitosti spojené se mší sv., které dříve vyřizovaly samy.

Tato tradice přetrvává až dodnes. Každá mše sv. je sloužena především za celou církev na celém světě. Dále milost mše sv. se vylévá na všechny přítomné v kostele a potom zvláštní milost je nabízená těm, za které je obětovaná. Mši sv. můžeme objednat jak za zemřelé, tak za živé. Můžeme Bohu společně se společenstvím věřících, do kterého patříme, poděkovat při výročí svatby, při příležitosti narozenin či svátku; můžeme poprosit za naše nemocné, blízké, za naše rodiny, zvlášť v době, kdy prožívají nějaké krize, měli bychom je ponořit do milosti kříže zpřítomňované na našich oltářích. Zamysleme se, zdali někdy byla mše sv. sloužena za naši rodinu.

A ještě jedna úvaha. Často při této příležitosti dáváme finanční příspěvky. Musíme si uvědomit, že náš příspěvek dávaný církvi je pouze darem. Modlitbu nelze platit, mši sv. nemůžeme koupit Každý dává dar podle svých možností, anebo jaký považuje za správný. V žádném případě to není cena mše svaté! Mši svatou je možné objednat v kanceláři farnosti nebo v sakristii. Rozpis pravidelných mší svatých ve farnosti naleznete zde.


 

Svátost smíření

(sv. zpověď) je svěření do Božích rukou celého našeho života s prosbou o odpuštění našich chyb a vyplnění slabých oblastí našeho duchovního života Boží láskou; je to posila v boji proti zlu, které nás ničí.

zpovedZákladní body svátosti smíření jsou:

  1. zpytování svědomí - moment, ve kterém máme zhodnotit svůj život, máme si uvědomit, čím jsme Boha zarmoutili. Jestliže člověk nechce tento bod ošidit, měl by začít modlitbou, aby jeho zpověď nebyla jen dílem člověka, ale aby skrze něj působil Duch Svatý. Doporučuje se také přečíst nějaký úryvek Písma sv.Teprve potom můžeme začít probírat své svědomí podle desatera Božích přikázáni nebo podle jiného schématu.
  2. lítost - není jen záležitosti citu, ale má být touhou po opětovném získání spojení s Bohem, které člověk následkem hříchu ztratil. Z lítosti má vycházet předsevzetí k práci na sobě. Vyhnout se dalším hříchům, udržovati a prohlubovat společenství s Bohem. Takto připraven můžu přistoupit ke zpovědnici a následuje:
  3. vyznání - vyznám své hříchy především Bohu. Tento rozhovor patří Jemu, kněz je pouze prostředníkem, je tím, který zpřítomňuje Boži milosrdenství a ve jménu Boha uděluje rozhřešení. V tomto bodě je nejdůležitější vyznání hříchů spojené s lítostí a rozhřešení, které kněz uděluje na závěr zpovědi. Kromě toho nás většinou kněz také povzbudí duchovním slovem a uděluje nám rady jak pokračovat dál duchovním životem. Poučení může být spojené s duchovním vedením (v tom případě se poučení mění v delší rozhovor), ale to není podstatou ani cílem svátosti smíření.

Po obohacení milosrdenstvím, které pramení ze svátosti smíření máme poslední „úkol". Je to zadostiučinění neboli pokání. Nemůžeme zapomenout na povinnost nahradit (podle možnosti) zlo, které jsme učinili, dobrem - dobrými skutky, modlitbou. Nejde v tom případě jen o modlitbu, kterou kněz připomíná v závěru zpovědi, ale jde o celkový křesťanský postoj, projevující se touhou po naplňování svého prostředí dobrem.

V naší farnosti můžete jít ke sv. zpovědi vždy přede mší sv. (kromě nedělní velké mše sv.) anebo po domluvě s knězem.

Křest

je začátek křesťanského života, kdy se poprvé setkáváme s Kristem tváří v tvář, chvíle, během které se nám předává semeno víry, o které máme pečovat, aby z něho vyrostl strom přinášející dobré ovoce. Je to osvobození od hříchu a znovuzrození pro život v Duchu. Křtem jsme přijati do společenství církve a je nám otevřena brána k ostatním svátostem.

Stát se křesťanem, to vyžaduje už od apoštolských dob projít cestu uvedení do křesťanského života v několika úsecích. Tuto cestu lze urazit rychle nebo pozvolna. V každém případě v ní musí být některé podstatné prvky: ohlášení slova, přijetí evangelia, které vede k obrácení, vyznání víry, křest, vylití Ducha Svatého, přistoupení k svatému přijímání. (KKC 1229)

Křest dospělých:

Uvedení do křesťanského života mělo v různých staletích rozmanité formy podle okolností. V prvních stoletích církve bylo velmi rozvinuto uvedení do křesťanského života, s dlouhým údobím katechumenátu a celou řadou přípravných obřadů, jež liturgicky rozdělovaly cestu katechumenátní přípravy, aby vyústily do slavení svátostí uvádějících do křesťanského života.(KKC 1230)

Příprava na křest dospělých začíná v naší farnosti každý rok začátkem měsíce září. Je možné se přihlásit do konce listopadu. První nedělí adventní (4. neděle před Vánoci) se uzavírá přípravné období a začíná tzv. katechumenát, tj. vlastní příprava ke křtu, která pokračuje do Velikonoc následujícího roku (zhruba 16 měsíců) a vrcholí přijetím svátosti křtu. Bližší informace na faře.

Křest dětí:

Křest dětíBoží lid, to je církev, která předává a živí víru přijatou od apoštolů. Proto je jejím nejpřednějším úkolem příprava křtu a křesťanská výchova. Službou církve volá Duch Svatý dospělé k evangeliu a děti jsou v její víře křtěny a vychovávány. Mnoho tedy záleží na tom, aby už v přípravě na křest pomáhali kněžím i jáhnům katecheti i jiní laici. Rovněž je velmi vhodné, aby při udělování křtu byl Boží lid činně zastoupen nejen kmotry, rodiči a příbuznými, nýbrž i přáteli, známými a pokud možno i zástupci místního společenství věřících. To umožní vyjádřit společenství víry i společnou radost nad tím, že nově pokřtění se stali novými údy církve.

Příprava rodičů na křest dítěte

Před udělením křtu záleží hodně na tom, aby se rodiče vědomě připravovali na udělení této svátosti, vedeni vlastní vírou i s pomocí svých přátel a ostatních členů společenství. Rodiče dítěte mají totiž při udělování křtu opravdu důležité poslání. Především mají slyšet vážná připomenutí kněze a podílet se na společné modlitbě ostatních přítomných věřících. Kromě toho však sami vykonávají při udílení křtu tyto služby:

  • veřejně žádají o křest dítěte
  • po knězi i oni žehnají dítě na čele znamením kříže
  • zříkají se satana a vyznávají víru
  • přinášejí dítě ke křestnímu prameni (především matka)
  • drží rozžatou svíci
  • dostávají požehnání, které je zvlášť určeno matce a otci

Nemůže-li některý z nich učinit vyznání víry (např. nekatolík), může mlčet. Žádá se však, aby při žádosti o křest dítěte dal záruku nebo alespoň souhlas, aby dítě bylo vychováno ve víře, kterou přijalo při křtu. Po křtu jsou rodiče vázáni z vděčnosti Bohu i z věrnosti k úkolu, který přijali, přivádět dítě k poznání Boha, jehož adoptivním synem se stalo. Rovněž mají dítě připravovat k biřmování a k přijímání. V tomto poslání jim má opět farář přiměřeně pomáhat. Kmotr Podle starobylého zvyku církve nemá být dospělý křtěn bez kmotra. Kmotrem může být ten, kdo je pokřtěný, přijal svátost biřmování, přijal svaté přijímání a vede život odpovídající víře a převzatému kmotrovství. Měl by se podílet alespoň na závěrečné přípravě na křest a potom podporovat svého kmotřence k vytrvalosti ve víře v křesťanském životě. Také při křtu dítěte má být kmotr. Zastupuje duchovně rozmnoženou rodinu dítěte a zastupuje i církev jako matku. Je-li potřeba, má pomáhat rodičům, aby dítě dospělo k vyznávání víry slovem i životem.

 

O křest dítěte žádají rodiče. Mohou to udělat u místního faráře. Příprava rodičů před křtem dítěte trvá kolem 6 týdnů.


 

Poutní místo Svatá

Oltář na SvatéSvatá, přesněji Svatá hora (679,3 m n.m.) je dominujícím vrcholem hřbetu zvedajícího se výrazně mezi Křižanovem a Osovou Bitýškou z mírně zvlněného reliéfu okolní krajiny. Je součástí Bítešské vrchoviny, která spolu s Dačickou kotlinou a Brtnickou vrchovinou patří do Křižanovské vrchoviny.

Vrchol Svaté hory je viditelný z kopce u Rosičky na hranici Čech a Moravy a z vrchů nad Pavlínovem a Chlumkem, z Dědkovské hory (694 m) a z dálnice u Řehořova. Dále je vidět z téměř 30 km vzdáleného Blažkova (694 m) nad Rudolcem a z Holého vrchu (662 m) u Cyrilova. Ze severu je vidět z Harusova kopce (742 m) u Nového Města na Moravě, od vesnice Rokytno (754 m n.m.) a osady Koníkov a též z Pohledecké skály (812 m). Ze severovýchodní strany jej lze vidět ze zalesněného vrcholku (704 m) nad vesnicí Písečné a z 21 km vzdálené zříceniny hradu Zubštejna a od bílého kostelíčka v Olší u Tišnova. Je vidět též z těžních věží a větracího komína u Dolní Rožínky. Z jihovýchodu je vidět z Květnice u Tišnova (470 m), od vápenek u Čebína a z vrcholu Sykoř (702 m) nad Doubravníkem, z jihu pak od Deblína a z dálnice u Velké Bíteše. Tato všechna místa bylo vidět odsud, když zdejší stromy byly malé.

Dějinné souvislosti

zdislava_sochaPojmenování Svatá pochází s největší pravděpodobností z dob cyrilometodějských misií. Snad právě odtud ponejprv v našem kraji zaznělo slovo Boží z úst věrozvěstů nebo jejich učedníků. Vrchol se nachází na uzemí obce Kadolec, která byla původně částí panství Osová a poprvé je připomínána 1364 pod názvem Kadolcze. Toto jméno je původně německé: Kadolts dle zakladatele Kadolta. Obec měla vždycky svou vlastní samosprávu. Církevně patří do křižanovské farnosti, dříve spadala pod Heřmanov, kam se chodilo do roku 1832 i do školy.

Severním směrem se nachází Křižanov, kde se podle historických pramenů narodila panu Přibyslavovi a jeho manželce Sibyle sv. Zdislava. V dospělosti se provdala za Havla Markvartic z Lemberka a odstěhovala se za ním na jeho hrad v severních Čechách. Tam vynikala láskou k nemocným a trpícím do té míry, že se pro ně doslova udřela. Zemřela ve věku kolem třiceti let 1. ledna 1252 a zanechala čtyři sirotky: Markétu, Havla, Jaroslava a Zdislava. Pro tento hrdinský stupeň lásky k bližním byla 21.5. 1995 v Olomouci svatořečena papežem Janem Pavlem II. Při kanonizačním procese bylo vědecky prokázáno zázračné uzdravení MUDr. Františka Straky, rodáka z Moravce, ke kterému došlo na přímluvu sv. Zdislavy v září 1989. V nemocnici v Novém Městě na Moravě přežil bez jakýchkoliv následků dlouho trvající klinickou smrt.

Vypráví se, že svatá Zdislava putovávala na tento kopec a modlila se tu. Už asi nikdy nezjistíme, co se tady přesně událo. Zprávy o tom pocházejí až z pozdějších kronik, jako například tato:

Poustevnička a medvěd

Svatá Zdislava

Zdislava si pamatovala, že hodinu cesty od křižanovského hradu byl mezi dvěma kopci palouček, blízko skalisko s nevelkou dutinou a praménkem vody. Rozhodla se, že tam půjde poustevničit. Na místě si sekyrkou usekla dvě větve, uhladila nožem, svázala tkaničkou a měla kříž. Ten vztyčila uprostřed pěkného trávníku před velikými kameny, kde si představila jeskyňku. Potom si klekla před křížem a modlila se pomalu všechny modlitby, které znala. Kolínka jí strnula, myslela si: "Chvíli se protáhnu, jen trošku a pak se budu modlit dál." Spolehla se na loket a začala pomalu dřímat, až se jí zmocnil zdravý dětský spánek. Když její matka od sester zjistila, kam se malá Zdislava vypravila, poručila podkonímu, aby bez odkladů přivezli malou poustevnici domů.

Cestou potkali uhlíře Jana, který na otázku, proč není u svých milířů a nač má veliký oštěp, řekl se starostlivou tváří, že hledá dcerku Elišku - zatoulala se na borůvkách. Má o ni strach, dověděl se právě od ovčáka, že se v okolí objevil starý, kulhavý medvěd. Včera viděl, jak psi proti němu vyrazili. Proto dnes dává pozor na ovce. Uhlíř šel s nimi a zůstal u koní, když dojeli k houštině s převrácenými, tlejícími stromy, kam s koňmi nemohli. Odtud kousek proti kopci byla Zdislavina "jeskyňka". Na palouku kříž a před ním klečící děvče. Na zavolání vstala, sebrala do uzlíčku své věci a beze slova šla s nimi houštinou ke koním. Vtom si vzpomněla na vlastnoručně udělaný křížek a že jej vezme domů. Otočila se a spěchala pro něj.

Uplynula chvilka a v tom zazněl tak pronikavý a smrtelně zděšený výkřik, že rázem strnuli, jakoby jim krev v žilách zmrzla - ale hlas nebyl Zdislavin. "To je naše Eliška!" chraplavě pronesl uhlíř a hnal se houštinou. Podkoní za ním. Doběhli k palouku, opatrně vykoukli mezi stromy a zkameněli po druhé: Uprostřed palouku zdvíhá se ze země zděšením pobledlé děvčátko v plátěných šatech, křečovitě tiskne k sobě hliněný džbán, z kterého se sypou borůvky - a před ní rozkročena, jako by ji chtěla zaštítit, stojí Zdislava. Nedívá se na ni, ale k vykotlanému stromu, kde stojí ohromný medvěd, jako by překvapen postojem Zdislavy. Mžouravě přivírá malá, zlá očka. Čenich obludný, jako z balvanu tesaná hlava, dychtivě vysunut dopředu.

Diváci slyší tichá slova Zdislavy: "Říkám ti, nejde na tebe, ale na med. Nesmíš mu ukázat strach! Dělej jakoby nic! Jdi klidně! Jdu s tebou a nespustím z něho oči. Přijdou nám na pomoc. Jen klidně!" Medvěd při těch klidných slovech začal komíhat hlavou a otočil se ke stromu, když v tom Eliška znovu vykřikla a dala se do běhu. Medvěd sebou okamžitě trhl a vida prchající kořist, vyrazil. Ale dva silní muži s napřaženými zbraněmi vyrazili rovněž. Půtka za chvíli skončila. Meč podkoního a oštěp uhlířův vykonaly své dílo. Eliška si uvědomovala, že ji medvěd nesežral, až když ji otec vyzdvihl a svíral v náručí. Potom se obrátil k Zdislavě, a ukazuje bílé bělmo v černé tváři, řekl: "Sám Pán Bůh ti vnukl, aby ses vrátila na palouk, před Elišku se postavila a medvěda zdržela."

Zdislavě se už také vrátila barva do tváře a řekla: "Tatínek vždy říkal, že každé nebezpečí je jako dravá šelma. Tím spíš zaútočí, když vycítí, že má člověk strach, když se k němu obrátí zády a prchá. Tatínek nás nebude hubovat, protože ví, že s tak statečnými muži jsme nebyli v žádném nebezpečí". Sotva to dořekla, na něco si náhle vzpomněla. Chopila se křížku a omluvně odvětila: "Tak přece mám svůj kříž, abych měla památku!"

Současnost

Tento příběh ožívá vždy před poutí, která je v Křižanově v neděli kolem svátku sv. Zdislavy - 30. května. Před ní v sobotním podvečeru putují mladí i staří pěšky na Svatou a po cestě si dělají křížky z nalezených kousků dřeva. Pouť vrcholí bohoslužbou ke cti naší slavné rodačky a patronky rodin v altánku vybudovaném občany z Kadolce a Lesy České republiky L.P. 2001.

SVATÁ ZDISLAVO, ORODUJ ZA NÁS A ZA NAŠE RODINY.

 

Zdislavo, v říši krás, slyš svých dětí vroucí hlas: 
štěstí rodin našich krajin chraň i v dnešní čas! 
V rodinách je základ života, běda, když zde láska ztroskotá, 
Zdislavo, ty vzor jsi rodinám, jak Bůh žehnat chce i nám. 
Zdislavo, v říši krás ...
zdislava_001zdislava_004
zdislava_002zdislava_003

 


VELKOBÍTEŠSKÁ MONSTRANCE

monstranceVelkobítešská monstrance je nejen nejstarší moravskou dochovanou monstrancí, ale náleží k nejstarším dochovaným procesním monstrancím v zemích Koruny české. Právem patřila k nejobdivovanějším exponátům výstav ve Vídni (1873) a Brně (2000).

Monstrance byla patrně vždy majetkem města a k církevním účelům bývala zapůjčována. Monstrance i ostatní chrámové klenoty bývaly do roku 1878 uloženy ve sklepě kostelní věže, odkud byly v dobách válečného ohrožení odváženy do Náměště nebo do Brna. Roku 1810 byla monstrance obětavostí bítešských občanů, složením náhradního obnosu, zachráněna před odevzdáním státu. Je jedním z nejvzácnějších exponátů bítešského muzea. Ve sbírkách muzea byla už od jeho počáteční existence a setrvala v nich dodnes.

Monstrance je vysoká 86 cm a má šestilaločnou nohu. Na předních lalocích jsou aplikovány dva medailóny (pravý z nich nese erb města Velké Bíteše a vyrytý letopočet 1473). Polygonální dřík se rozšiřuje ve vřetenový nodus (kapli) a nahoře přechází v obrácený jehlan podpírající schránku na hostii ne tvaru ležatého válce. Nad schránkou je postavena věž, v ní soška Bolestného Krista, na vrcholu fiála s růžicí. Základna schránky vybíhá na obě strany, z výběžků se tyčí postranný opětný systém pilířů a oblouků. Po stranách schránky jsou figury světců: sv. Kateřina, sv. Marie Magdaléna, sv. Markéta, žehnající sv. Biskup, sv. Petr, sv. Jan Křtitel, sv. Ondřej a Panna Maria s dítětem.

Přední stranu monstrance zpestřuje celkem 25 kamenů. Jsou různého tvaru a velikosti, liší se i zbarvením. Ve všech případech však jde o průhledné, fasetově broušení nepravé kameny, rozmístěné se snahou o dodržení barevné a tvarové symetrie. Je mezi nimi 19 skleněných imitací drahých kamenů a 4 syntetické drahé kameny (korundy, popř. spinely). Poslední dva kameny, velké čiré brusy po stranách věže, nelze s jistotou prohlásit za umělé (leukosafíry), mohou mít i přírodní původ (křišťály).

Restaurování monstrance v roce 1970 pak bylo příležitostí k tomu, aby mohly být na monstranci nahrazeny chybějící skleněné napodobeniny kameny syntetickými.

 

Ivo Kříž

 

Svatý Jan Křtitel

Jan KřtitelV neděli kolem 24. června, kdy se slaví slavnost Narození sv. Jana Křtitele, máme ve Velké Bíteši pouť. Podívejme se, kdo byl onen muž, kterého uctíváme jako patrona našeho města...

V Judských horách žil za času krále Heroda kněz, jménem Zachariáš. Čekal toužebně na slíbeného Krista Pána. Jeho manželka se jmenovala Alžběta. Oba žili bohabojně. Byli už staří a neměli děti. Jednou, když Zachariáš konal v Jeruzalemě kněžskou službu, ukázal se mu anděl.Pravil mu, že jeho manželka Alžběta bude mít syna, kterého ať pojmenují Jan. Tak se také stalo.

Když Jan dospěl, odešel do pustiny, kde žil do 30 let svého věku v tuhém pokání jako poustevník. Potom začal kázat lidu izraelskému a připravovat věřící na příchod Mesiáše Krista Pána. Zpíval:

ZAZNÍVÁ HLAS OD JORDÁNU, PŘIPRAVUJTE CESTU PÁNU!

Zdaleka široka přicházeli k Janovi lidé. Poslouchali jeho kázání a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Za onoho času přišel k Janovi Ježíš z Nazareta. Chtěl sestoupit do vody, aby se dal pokřtít. Ale Jan poznal, že je to slíbený Vykupitel, a domníval se, že by měl spíš Ježíš pokřtít jeho. Ten ho napomenul, aby se neprotivil boží vůli a Jan ho tedy pokřtil.

Potom dál chodil a kázal. Dostal se také do Galileje, kde panoval kníže Herodes Antipas. Ten žil se ženou, jménem Herodiada Byla to manželka jeho bratra Filipa, ještě živého. To mu Jan velmi vytýkal a Herodes ho proto vsasadil do žaláře, kde ho držel v okovech.

Už přes rok byl Jan Křtitel v žaláři ve skalním sklepení pod zámkem Machéront. Herodiada ho chtěla připravit o život, ale nemohla. Neboť Herodes poznal, že je to muž moudrý; proto jej rád poslouchal a chránil ho. Přesto Herodias konečně provedla svou.Dopomohla jí k tomu její dcera Salome...

Kníže Herodes slavil narozeniny a vystrojil hostinu svým dvořanům, plukovníkům, velmožům galilejským. I vešla tam Salome a tančila před hosty. Velice se zalíbila knížeti. Proto jí řekl: "Požádej mne o co chceš a dám ti to." Ano, přísahal jí: "Dám ti, cokoli požádáš, i kdyby to byla polovice mého panství." Ona vyšla a tázala se matky: "Co mám žádat?" Matka odpověděla: "Hlavu Jana Křtitele." Dívka se tedy vrátila k Herodovi a žádala: "Chci, abys mi dal tuhle na míse hlavu Jana Křtitele." I zarmoutil se Herodes. Ale co slíbil pod přísahou a před hosty,nechtěl odepřít. Poslal tedy vojína do žaláře, aby přinesl Janovu hlavu. Ten šel a v žaláři Jana sťal. Hlavu jeho přinesl na míse a podal ji dívce. Ta ji pak dala své matce. Když se to dozvěděli Janovi učedníci, přišli a pochovali jeho tělo. Pak šli a pověděli to Ježíši.


Pozn.: Jan Křtitel byl o 6 měsíců starší než Ježíš Kristus, proto se jeho narození světí 24. června. Stětí svatého Jana se připomíná 29. srpna.

 

Použitá literatura: Biblické dějiny od Dr. Václava Kubíčka



Zvony ve Velké Bíteši

vezVelká Bíteš je městem s velmi starobylou tradicí. První písemná zpráva o existenci osady pochází již z roku 1240. K témuž roku je zde uváděn také farní kostel sv. Jana Křtitele. Farní kostel ve Velké Bíteši představuje ojedinělou historickou a stavitelskou památku - kostelní tvrz. Vlastní chrámová loď s kostelní věží, presbytářem a přístavky kaple, předsíně a sakristie jsou obehnány uzavřenou kamennou hradbou s baštami, ve kterých jsou dodnes zachovány střílny. Tuto kamennou hradbu přerušuje druhá, nižší věž zvaná Zvonice, jejíž vrata jsou jediným vstupem do nádvoří s kostelem. Kdysi byla celá hradba kolem kostela, původně asi 7 m vysoká, obehnaná palisádou ze zaostřených kůlů a příkopem. Kostelní věž je až po střechu vysoká 25 m. Se dvěma báněmi, původně krytými šindelem, má výšku 38 m. Zde visí tři zvony, jmenují se: Poledník, Maria a Kříž. V hradební věži kostela mimo umíráček z roku 1964 je zavěšen zvon nejstarší a nejmohutnější zvaný Velký.

 

Zvonice

Při rekonstrukci v roce 2003 byla zvonová stolice pro velký zvon zachována v původní podobě. Provedeny ovšem byly výměny základových trámů pod vzpěrami. Pod velkým zvonem byl vložen ondřejský kříž. Ponechána původní ložiska. Konstrukce pro umíráček byla nově zhotovena z dubového dřeva. U obou zvonů zachováno původní příslušenství.

 

Zvon VELKÝ:

Zvon největší pochází z roku 1503. Průměr 141,5 cm, hloubka 105 cm, tloušťka věnce 11,7 cm. Srdce na řemen délka 134 cm. Hmotnost odhadovaná na 1950 kg. Je nejstarším bítešským zvonem. Byl darován městu měšťany k vyzvánění "frejungu", neboli oznamování začátku a konce výročních trhů a jarmarků. Byl považován za zvon městský. Po rekonstrukci roku 2003 byl upevněn v hlavě. Srdce opatřeno novým trojnásobným řemenem, šarnýr původní. Váže se k němu pověst, která ještě zhodnotila zvon, na který jsou bítešští občané tak hrdi. Brněnským konšelům se nelíbilo, že Bíteš má lepší zvon než oni a hodlali jej odkoupit. Nabízeli tolik stříbrných grošů, kolik by se jich vyrovnalo na cestu z Bíteše až do Brna. Naši předkové ale neprodali. Zvon vyzváněl od kolébky do hrobu, šturmoval při požárech a burcoval občany při všelijakých nebezpečích. Velký zvon

Léta plynula a najednou se drali skoro až do našich krajů Turci - "nevěřící". A ti měli spadeno na křesťanské zvony, které sundávaly z věží, roztavovali kov a lili z něj zbraně. Otcové města na radnici se obávali o svůj drahocenný majetek a stejně tak měli starost o monstranci, kterou si pořídili ke slavným službám Božím. Uradili se, že oba předměty zakopou do země, tak budou ukryty nejjistěji. Až válečné nebezpečí pomine, opět si je vyzvednou. V tajném zasedání zvolili místo úkrytu - obecní pastvisko blízko kapličky u sv. Antoníčka jižně od Bíteše.

 

Za temné noci byl zvon sňat a z kostela vzata monstrance. Purkmistr a radní odvezli obě ohrožené drahocennosti - vůz sami tlačili a jeho kola byla omotána hadry, aby na hrbolatém dláždění ve městě nevzbudil povoz pozornost - na určené místo a s přineseným pracovním nářadím vykopali jámu. Potom s velkou pečlivostí uložili zvon a do jeho vnitřku nalili kaše až po okraj. Do ní pak ponořili monstranci. Místo úkrytu pak upravili tak, aby nikdo nic nepoznal. Též se zapřísahali, že nikomu nic neprozradí, ani kdyby byli mučeni, a teprve, až bude klid zbraní a nebezpečí pomine, pak teprve se usnesou na vykopání zvonu s monstrancí.

Naneštěstí léta plynula, tatam byla i desetiletí a turecké ohrožení nepomíjelo. Staří konšelé umírali a podle přísahy nic a nikomu - ani svým manželkám - neprozradili. Umřel i ten poslední. Čas dále utíkal a lidé zapomněli, že v Bíteši mívali "velký" zvon a krásnou monstranci. Turci byli dávno odraženi, ale zvon neměl kdo vykopat. Až jednou...

...na pastvisku u sv. Antoníčka pásla pasačka stádečko obecních sviní. A co se nestalo! Jedno z těch zvířat rylo v zemi a "poklad" byl objeven. Konšelé se seběhli a s velkou slávou vykopali to před léty zakopané, vše jako nové, vždyť kovy obou předmětů byly z ušlechtilých materiálů. Pasačka byla bohatě odměněna.

Velký zvon detail

Zvon byl zavěšen na původním místě v hradební věži a visí tam dodnes. Znovu vyzváněl a když se pozorně naslouchalo, bylo prý slyšet mezi údery: "svi - ně mě vy - ry - la, pan - na mě na - šla, bim- bam, bim - bam...

kostel_zima

Věž kostela

V roce 2003 byla provedena nutná rekonstrukce zvonových stolic. Zvonová stolice ve věži kostela byla zpevněna částečnými výměnami trámů a přidáním dalších vzpěr v každé vazbě. Do všech polí byly v dolní části vloženy ondřejské kříže; pod zvony byly instalovány nové kleštiny. Přidány byly horizontální trámy, na niž jsou upevněna ložiska nové s domky. Nový je také překladový trám. Všechny nové části jsou z dubového dřeva. Celkový ráz velmi archaické zvonové stolice se sice změnil, ale původní stav zůstal zachován jako součást celku. Zpevnění bylo ovšem nutné, protože původní konstrukce byla vzhledem k hmotnosti zvonu poddimenzovaná a přežila v původním stavu jedině díky nežádoucímu vzepření do zdiva.

 

Zvon POLEDNÍK

Zvon na západní straně pochází kolem roku 1500. Průměr 99 cm, hloubka 70,5 cm, tloušťka věnce 7,6 cm. Srdce jednoosé délka 96,5 cm. Hmotnost odhadovaná na 600 kg. Byl dříve nazýván "Ave", zvoní se jím poledne a klekání. V městských listinách je také uváděn jako"Burian", to proto, že se jím dle starodávného zvyku zvonilo proti mrakům, když byla bouře. Jméno "Burian" je složenina: buri - jan. Tedy bouřkový Jan - má vztah ke svátku svatých Jana a Pavla 26. června, kdy bývá nejvíce bouřek Jelikož při bouřce v Bíteši zvonili "Poledníkem," dali mu též jméno "Burian". Jako reliefy jsou zde: na východní straně korpus Krista bez kříže, po stranách anděl a okřídlený lev. Na západní straně korpus Krista bez kříže, po stranách býk a orel. Na jihu a severu sedící korunovaná Madona s dítětem na pravém koleni, po stranách adorující andělé. Při rekonstrukci roku 2003 byla původní železná hlava nahrazena novou dubovou hlavou. Srdce je na novém šarnýru. Jako jediný je poháněn lineárním motorem.

 

Zvon MARIA

Prostřední zvon je nejmladší. Byl ulit bítešským zvonařem Václavem roku 1568. Na věžích kostelů naší části Moravy visí několik dalších zvonů od tohoto bítešského zvonaře. Průměr zvonu je 134 cm, hloubka 95,5 cm a tloušťka věnce 12 cm. Srdce na řemenu má délku 97 cm. Hmotnost odhadovaná na 1800 kg. Dříve se mu říkalo "Vavřinec" protože toto jméno v nápisu na zvonu je nejlépe čitelné. V nápisu na zvonu je uvedeno jméno tehdejšího primátora a všech sedmi konšelů. Dále jsou zde zobrazeny: na jihu reliéf Madony, na severní straně reliéf Ukřižovaného. Nad dolní hladkou obrubou je linka a vztyčené obloučky s liliemi. Po rekonstrukci 2003 byla zachována původní dubová hlava s oboustrannou pákou a srdce.

Zvon Maria

 

Zvon KŘÍŽ

Zvon na východní straně pochází z roku 1505. Jeho průměr je 127 cm, hloubka 88,5 cm, tloušťka věnce 9,5 cm. Srdce na řemenu má délku 88,5 cm. Hmotnost odhadovaná na 1240 kg. Zvon dostal název podle jediného reliéfu na jižní straně - tím je kříž vztyčený na skalisku. Nad hlavou Krista visí tabulka, draperie s cípy do stran. Vlevo je vyobrazena Panna Maria se sepjatýma rukama; vpravo sv. Jan, pravá ruka na srdci otáčí se k divákovi. Po rekonstrukci roku 2003 byl opatřen nově zhotovenou dubovou hlavou respektující původní tvar, s novým kováním. Zvon byl otočen o 90°. Srdce původní, zavěšeno na novém šarnýru. Páka dřevěná a železná páka s protizávažím.

 

Zvon Kříž

Zvonění na bítešských zvonech

Nejčastěji v akci je zvon poledník, který je jako jediný vybaven magnetickým pohonem. Vyzvání k modlitbě každé ráno, poledne a večer. Kromě toho sezvání věřící na mši svatou ve všední dny - vždy půl a čtvrt hodiny předem.

V neděli jsou v permanenci všechny zvony. Sezvání obyvatele půl a čtvrt hodiny před ranní i velkou mší svatou - potřeba je k tomu šesti udatných a obětavých zvoníků. Kromě toho v neděli všechny zvony odbíjejí poledne.

Jednou do roka si naše zvony vyberou dvoudenní dovolenou a odletí se "podívat do Říma". Rozloučí se vyzváněním na Zelený čtvrtek a opět se přihlásí na Bílou sobotu při chvalozpěvu Sláva na výsostech Bohu. Za svůj radostný hlas, který městu dopřávají, si tu dovolenou určitě zaslouží:-)

Ondřej Hlavínek

 

 

Několik zajímavých letopočtů o našem chrámu

kostel_kriz

1240 - nejstarší doložená zpráva o bítešském kostelu je na pergamenovém listě, který vydal český král Václav I. klášteru tišnovskému. Touto listinou propůjčuje její vydavatel jmenovanému klášteru patronátní právo a veškeré užitky z bítešského kostela. To znamená, že již v roce 1240 měla Bíteš kostel a faru.

1275 - 1300 přestavba presbyteria

1280 - 1300 výstavba sakristie

1300 - 1350 přístavba věže (lomená okna s kružkou)

15. století - provedeno opevnění kostela, čímž se celý areál stal městskou tvrzí

1473 - zakoupena městu za pomoci vladyky Jesenického převzácná monstrance

1475 - 1500 - začala přestavba hlavní lodě mistrem Pavlem Zickerem a byla dokončena roku 1501, o čemž svědčí nápis na vítězném oblouku. Široká románská loď byla rozdělena na dvoulodí, dřevěný trámový strop snesen a nahrazen jednoduchou křížovou klenbou, prolomena gotická okna v místě dnešních půlkruhových. Z této doby také pochází pozdně gotický sedlový portál na jižní straně presbyteria, k němuž byla někdy v 16. století přistavěna malá čtvercová stavba, tzv. dušičková kaplička.

1500 - 1762 - ve světničce nad zvony v nejvyšším patře věžním býval hlídač, jemuž říkali "trubač", "věžný", "hlásný na věži". Kolem celého tohoto patra bývala zřízena zevně pavlač na kamenných, ze stavby vyčnívajících podporách.

1500 - pořízen zvon "Poledník" na velkou věž                    

1503 - měšťané Pavel Sova a Martin Vydra věnovali na věž ve hradbách kostelních "Velký zvon," jímž měl být vyzváněn "frejung", totiž oznamován začátek a konec výročních trhů, které tehdy trvaly 14 dnů.

1505 - pořízen zvon "Kříž" na velkou věž                          

1556 - v kostele pochován pan Znata z Lomnice a na Náměšti

1562 - dokončena předsíňka před portálkem do dvoulodí v jižní straletopočtem při pravé straně vchodu

1567 - v kostele pochován pan Oldřich z Lomnice

1568 - ulit zvon "Maria" bítešským zvonařem Václavem Konvářem umístěný na vysoké věži.                                     

zvon_detail

1622 - rabování kostela průchozím vojskem

1627 - vyhořela fara a zůstala 40 let neobydlená, farářům v té době byly pronajímány domy na náměstí čp. 2 a 5

1631 - zavedeny matriky křestní a oddací

1646 - kostel vyloupen Švédy

1662 - zavedena matrika úmrtí

1669 - zbudován nový hlavní oltář, řezbářské práce provedli bratři Moučkové z Janovic, poddaní města

1663 - 1673 - obnoven vnitřek kostela, nové varhany

1682 - zaveden průvod o Božím Těle po náměstí, dříve býval jenom kolem kostela

1690 - kolem tohoto letopočtu byly odstraněny palisády a padací most, který byl nahrazen mostem zděným

1714 - na náměstí postavena socha sv. Jana Nepomuckého

1727 - bylo zřízeno řádné místo kaplanské při faře

1730 - celý kostel vně i uvnitř důkladně opraven

1731 - vyhořela fara

1762 - dne 22. května vyhořel chrám Páně. S nasazením života uhájil zvony bednář Dominik Vodička. Při požáru lehl popelem i dřevěný ochoz, který byl bytem hlásného. Věž byla nadstavěna.

1762 - zvon "Umíráček" byl ulitý ve Znojmě

1771 - založen hřbitov a obehnán zdí, přestalo se pochovávat kolem kostela "v šancích"

1785 - nově postavena budova fary

1784 - k Bíteši byl přifařen Košíkov

1735 - od Bíteše odtrženo Křoví a Křižínkov a v Křoví zřízena samostatná fara

1789 - založena "pamětní kniha farní"

1800 - již před tímto rokem byla zasypána studně kostelní pevnosti

1809 - monstrance byla odvezena Francouzi až do Znojma, bítešští obyvatelé složili mezi sebou výkupné, tak že od té doby jeměstským majetkem

1811 - postavena márnice a dále byl postaven kůr z kamene, dříve byl pouze dřevěný

1820 - zděný most, v zimním období neschůdný, byl odstraněn a příkop zasypán

1824 - odstraněno zvýšené místo za kostelem a upraveno na rozšíření hřbitova

1831 - obnovena kazatelna a křtitelnice

1831 - zřízení pobočního oltáře P. Marie a sv. Jana Nepomuckého

1873 - bítešská monstrance vystavena na světové výstavě ve Vídni

1875 - větší opravy kostela, prolomen vchod do věže ze západní strany; loď, presbyterium, sakristie a kaplička sv. Františka Serafínského dostaly nová půlkruhová okna.

1876 - poslední městská hradební brána "kostelní" zbořena

1879 - oprava hradební věže, výměna trámoví, šindelová krytina nahrazena plechem

1890 - přifařeno Jestřábí

 

kostel_zima

 

1893 - vymalován kostel

1901 - pořízena nová kazatelna a křtitelnice

1903 - pořízeno nové zastřešení věží v podobě plechových helmic

1907 - pořízena nová dlažba v kostele

1915 - zabavení "umíráčku" do války

1928 - pořízení nového"umíráčku"

1933 - oprava sochy sv. Jana Nepomuckého na náměstí

1946 - oprava a malba kostela (odstranění omítek z kamenných sloupů a stropního žebroví)

60. až 70. letech za působení administrátora P. Vladimíra Truhláře byly provedeny úpravy vnitřku kostela, dále pak fasády avyspárování obou věží včetně oprav střech.

1990 - oprava kostela, zejm. fasády a střech

1995 - pořízena nová křtitelnice

1996 - nový korpus na kříži před kostelem

2000 - navrácena restaurovaná křížová cesta, opraveny kříže v okolí města

2001 - proběhly Lidové misie, postaven misijní kříž u Stadionu

v letech 1995 - 2002 mělo v Bíteši primici pět novokněží

2003 - posvěcen nový kamenný ambon (od nějž se v kostele čte) a abak (stolek pro odkládání obětních darů)

2004 - na dobu jednoho roku k nám přišli tři dobrovolníci, kteří budou pomáhat s pastorací ve farnosti

 

hodiny

 

Chrám sv. Jana Křtitele

Dále se podívejte: Historie kostela | Velkobítešské zvony | Svatý Jan Křtitel | Monstrance | Prohlídka kostela

Celý objekt je uznávanou památkou, která sestává z vlastního chrámu s velkou věží a dále z pozdně gotického openění s baštami a vstupní věží. Kostel tvoří typickou dominantu města Velké Bíteše viditelnou ze všech stran.

O kostele je první zmínka z roku 1240, opevnění se datuje v desetiletích po roce 1408, kdy byla Bíteš povýšena na město. Funkci opevněného prostoru začala kostelní tvrz plnit v době kolem přelomu 15. a 16. století. V průběhu další doby se zachoval jak půdorys kostela, tak i věží a hradeb. Místa okolo kostela bylo až do roku 1771 používáno jako hřbitova. Masivní stavba kostela byla zřídkakdy opravována. Stávalo se tak jen v případech nejnaléhavější nutnosti, hlavně pak od počátku 20. století, ale zejména teprve od roku 1946, kdy bylo zahájeno údobí velkých "generálních" oprav celého objektu. Každým rokem, vlastně až dosoučasnosti, přibývalo něco nového a dnešní stav je vzorně zhodnoceným památkovým objektem jak zvenku, tak i v interiérech chrámu. Nyní blíže k samotné stavbě kostela.

kostel

Původně šlo o nevelkou románskou stavbu, která se začala měnit na sklonku 15. století. Tehdejší Bítešané nesledovali pouze přeměnu a výstavbu vlastního chrámu, ale budovali též samostatné kostelní opevnění, takže nakonec vznikla unikátní fortifikační sakrální architektura, kdy v rámci města vytvářel chrám pevnost v hrazeném okrsku městském. Z původního kostela zbylo pouze obvodní zdivo lodi. Románský presbytář byl stržen a nahrazen přístavbou prostorného nového chóru. Na severu kněžiště vyrostla sakristie. Když byla dokončena presbytariální část, začala stavba dvoulodního prostoru snesením starého chrámového stropu vestavbou tří sloupů a zaklenutím vzniklého dvoulodí dvakrát čtyřmi poli křížové žebrové klenby. Nápis nad triumfálním obloukem hlásá, že dílo bylo dokončeno roku 1501 mistrem Pavlem Zickerem.

varhany

Zároveň se stavbou dvoulodí rostla západní věž, jejíž zdivo z lomového kamene je neomítnuté, ale zaspárované. Horní část věže nad zvonicovým patrem byla dřevěná stejně jako hranolová vstupní věž, která je vchodem do prostoru opevnění. Nynější plechové helmice jsou až z počátku 19. století.

Současně s přestavbou farního kostela se budovalo kolem něho opevnění ve tvaru oválu - 48 x 32 metrů - zesílené jednou menší a čtyřmi mohutnými dovnitř otevřenými půlválcovými baštami, které jsou prolomeny štěrbinovými střílnami. Vstupní věž byla opatřena padacím mostem přes příkop.Ve farní kronice je zmínka, že roku 1820 došlo k jeho zasypání. Na starých vyobrazeních je na dvoulodí kostela a věžích dřevěné tzv. podsebití. To zmizelo asi v průběhu 18. století. Na věžích jsou zavěšeny památné zvony, o nichž zmínka uzavírá popis stavby se staletým rodokmenem:

Ten zvon v hradební věži je nejpamátnější a historie mu přiřkla název "Velký". Darován byl kostelu měšťany Pavlem Sovou a Martinem Vydrou roku 1503, druhým zvonem zde je umíráček. Na věži kostelní jsou tři zvony - Poledník, Maria a Kříž. To pojmenování si vysloužily v průběhu staletí, Poledník proto, že se jím zvonívalo poledne a také proti mrakům, když se hnala velká bouře. Zvon maria nese nápis "Tento zvon je ulit od Václava Konvaře z Velké Byteše za primasa Prokopa Kamasa ... L. P. 1568". Je ozdoben reliéfy P. Marie s dítkem a Kristem na kříži. Poslední zvon - Kříž - je opatřen latinským nápisem a rovněž reliéfem Krista s křížem. Ulití je datováno letopočtem 1505.

Vesměs jde o velmi cenné zvony, jejichž umělecká a historická hodnota je zachránila před rekvizicemi během obou světových válek, kdy cenný kov zvonů byl nemilosrdně zabavován pro válečné účely. V současné době se na zvony nezvoní, zvonová stolice je ve špatném stavu, v blízké době dojde k její rekonstrukci.

A k těm zvonům ještě dodatek: Mistr Konvař z našeho města ulil i několik dalších zvonů, které zdobí věže kostelů naší části Moravy. Ten bítešský je poslední. "Moudří a opatrní" mu zadali práci, až když se přesvědčili o jeho kvalitách. Inu, snad již tehdy platilo, že doma není nikdo prorokem!

 

zvon

 

Zveřejněno s laskavým svolením pana Jaromíra Kotíka z jeho knihy Bítešské historky a pověsti


Kostel je otevřen k návštěvě a modlitbě každý den v době kolem bohoslužeb. Mimo tuto dobu je možno využít prostor pod věží (zadní vchod), odkud je průhled přes mříž do kostela. Na případné důkladnější prohlídce se můžete domluvit na faře.

spolecnePodívejte se dál: Poutní místo Svatá

Naše farnost leží ve velkomeziříčském děkanství a v brněnské diecézi. Zahrnuje území Velké Bíteše a okolních obcí - Košíkova, Přibyslavic, Nových Sadů, Jestřabí, Bezděkova a Krevlic. Nedělních bohoslužeb se ve starobylém chrámu sv. Jana Křtitele účastní přibližně 500 farníků (to znamená 1/10 obyvatel). Duchovním správcem je P. Bohumil Poláček.

 

Naše víra

"Důvodem víry nejsou ani zázraky, ani proroctví, ani církev a její učitelské výroky; důvodem víry je pouze Boží pravda. Věřit neznamená pokládat za pravdivé zázračné skutečnosti a autoritativně předkládané články víry; víra naopak stojí a padá s tím, že člověk je ochoten přijmout Boha jako základ a cíl své existence. Věříme v Boha, ne v dogmata či církev, víra v církev naopak vychází z víry v Boha. 

... 

Písmo neodkazuje nazpět na poslední, sám od sebe jistý důvod, nýbrž kupředu na budoucnost anticipovanou Ježíšovým zmrtvýchvstáním. Jistota víry je jistota naděje. To znamená, že víra bude v dějinách vždy sporná a že i věřící nikdy nemá svou víru jednoduše za sebou, nýbrž vždy před sebou. Zde platí: "Pane, já věřím, pomoz mé nedůvěře." (Mk 9,23)."

 

Z knihy Ladislava Borose Bůh mezi nám